Hledáte work-life balance?

Je také vaším cílem dosažení work-life balance? Hledáte rovnováhu mezi prací a soukromým životem? A nedaří se vám ji nacházet?

A jak by vlastně taková rovnováha vypadala? Nebylo by to skvělé, mít práci, která vám nikdy nenarušuje váš osobní život, kde za sebou můžete odpoledne úderem čtvrté nebo páté hodiny zavřít dveře, vypnout ve své hlavě všechny myšlenky na práci a přepnout se do modu "život"?

Ale je to doopravdy možné? A jak to vypadá ve vaší každodenní realitě?

Když jsme doma, často myslíme na práci. Svému partnerovi nebo kamarádům vyprávíme své zážitky z práce. Nebo si na svou práci stěžujeme. Přemýšlíme o tom, co nás druhý den v práci čeká a jak si s tím poradíme. Nebo se v duchu vracíme k nějaké situaci, kterou jsme moc dobře nezvládli (třeba rozhovor se šéfem nebo zákazníkem), a kterou bychom bývali chtěli zvládnout úplně jinak! Možná večer také aspoň na chvilku mrkneme na pracovní e-mail, jen pro jistotu ...

Když jsme v práci, myslíme často na domov, přemýšlíme, co asi teď dělá náš partner nebo děti. V duchu plánujeme svoje osobní záležitosti, třeba dovolenou, nákupy nebo partičku squashe s kamarády. Když si vzpomeneme na svoje blízké, možná si v duchu vyčítáme, že jim věnujeme příliš málo času, a slibujeme si, že to napravíme. V kuchyňce si pokecáme s kolegou, co jsme dělali o víkendu nebo kam se chystáme večer. Těšíme se na konec pracovní doby, až půjdeme domů. Nebo se toho možná obáváme.

V čase, který máme vyhrazený pro svůj osobní život, jsme tedy často duchem v práci. A naopak na pracovišti jsme také často duchem někde úplně jinde, ve sférách svého soukromého života. Nejde to oddělit.

Přesto vnímáme "práci" a "osobní život" jako dva oddělené světy, mezi kterými přecházíme. A při těch přechodech dochází k zajímavé věci - my sami se měníme! Ta změna je často viditelná na první pohled, jako bychom u sebe nosili dvě masky, které si střídavě nasazujeme. V práci na sebe přijímáme jednu svoji identitu - jsme "zaměstnanec", "manažer", "učitel", nebo třeba "skladník" ... V této roli se určitým způsobem chováme, určitým způsobem mluvíme, intonujeme, gestikulujeme, tváříme se, vypadáme ...

A pak z práce odejdeme a vezmeme na sebe svoji druhou identitu - jsme "partner", "rodič", "kamarád", "soused", "sportovec" atd. Někdy to nejde hned, ta změna nám určitou dobu trvá. Můj manžel mi kdysi žertem říkával, že musíme jezdit jenom na delší dovolené, protože mi vždycky první tři dny trvá, než se proměním z "manažerky" v "člověka".

Ve skutečnosti představa, že práce a život jsou dva oddělené světy, není pravdivá. Jejich oddělení existuje pouze v našich hlavách, v naší mysli. Jsme přece pořád jedním a tím samým člověkem.

Proč tedy oba světy oddělujeme? Proč hledáme rovnováhu mezi nimi?

Lidé, kteří usilují o "work-life balance", často nejsou na hlubší úrovni propojení a ztotožnění se svojí prací. Mají podvědomý pocit, že jejich "pracovní Já" není jejich "pravým Já", že jsou skutečně sami sebou pouze ve svém soukromém životě. Jakoby říkali: Já nejsem moje práce. Tato identita není doopravdy moje. "Kdo jsem" je něco jiného než "Co dělám".

Na večírku nebo na dovolené sebou trhnou, když se jich někdo zeptá, kde pracují nebo co dělají, a rychle odvedou řeč někam jinam. Na pracovním stole mají vystavené fotky svých nejbližších nebo momentky z dovolené, jakoby si čas od času potřebovali připomenout, kým doopravdy jsou.

Snaží se co nejvíc oddělit oba světy, separovat je od sebe, nenosit si nic z toho jednoho do toho druhého, uzavřít je do různých škatulek. A pak se trápí úvahami, zda jsou oba jejich světy v rovnováze, jestli jednomu z nich nedávají příliš na úkor toho druhého. To je dost únavné. A vyčerpávající.

Co kdybychom raději místo hledání rovnováhy mezi prací a životem začali vytvářet soulad mezi nimi? Co kdybychom žili jenom jeden život, v němž nebudou existovat hranice mezi oběma světy? Co kdybychom svoji práci nevnímali jako něco, od čeho se musíme po konci pracovní doby odstřihnout, ale jeko příležitost pro svoje sebevyjádření a sebebrealizaci? Co kdybychom byli stále sami sebou, doma i v práci?

Když začneme budovat soulad místo hledání rovnováhy, už nebudeme cítit potřebu rozpůlit sebe samého a měnit si dvakrát denně masku. Můžeme být sami sebou neustále!

O.K., to se snadno řekne, ale jak to udělat?

Nechte plavat mylnou představu o možnosti dosažení jakési rovnováhy mezi prací a životem.

Pokud ve své práci nemůžete být skutečně sami sebou, udělejte změnu! Najděte si práci, kde se můžete realizovat, kde se nemusíte přetvařovat, říkat něco jiného, než si myslíte, ukazovat se před druhými v lepším světle, stylizovat se do role, která vám není vlastní. Práci, o které budete chtít sami rádi a s hrdostí vyprávět doma svým blízkým nebo v hospodě kamarádům.

Neříkejte, že to nejde. Je to možné. A stojí to za to. A nikdy není příliš pozdě!

Znáte někoho, kdo nemá potřebu oddělovat práci a život?

Jak by musela vypadat vaše práce, abyste se v ní cítili skutečně sami sebou?

Napište svůj komentář do diskuse!