Jak překonat strach ze změny práce?

To, co nás často paralyzuje při změně práce či kariéry, je náš strach. Bojíme se, abychom se nerozhodli špatně. Máme strach, zda zvládneme všechny nové požadavky, které na nás nová práce bude klást. Děsíme se, že nám mohou poklesnout příjmy a dostaneme se do problémů se splácením hypotéky. Obáváme se, co si o nás bude myslet naše okolí.

Strach ve skutečnosti není špatná věc. Naopak, je to velmi důležitá emoce, která u lidských bytostí existuje od počátku jejich vývoje. Je to důležitý mechanismus, jehož funkcí je včas rozpoznat hrozící nebezpečí a ochránit nás, udržet nás v bezpečí a naživu, umožnost nám přežít.

Jenže právě pocit, že v současné práci "jen přežíváme", je často tím důvodem, proč se rozhodujeme pro změnu. Nechceme totiž jen přežívat, dělat práci jen pro peníze, z povinnosti, ze zvyku. Chceme i ve své práci žít naplno, dělat to, co máme rádi, využít svůj potenciál, realizovat se.

A tady vzniká zásadní vnitřní rozpor mezi naší "vyšší potřebou" plné seberealizace, a "nižším" základním instinktem přežití, který nás chce udržet v bezpečí a bez rizika právě na tom místě, které se chystáme opustit!

Co je na strachu asi nejhorší je to, že na něj neplatí žádná rozumová zdůvodnění ani logické argumenty. Vzpomeňte si, když jste byli malí a báli se třeba v prosinci čertů. Jak moc vám pomohlo vysvětlení vašich rodičů, že čerti ve skutečnosti neexistují?

To, že jsme dnes už dospělí, nemá na náš prožitek strachu moc velký vliv. Pokud se bojíme, pokud máme z něčeho strach, v našem organismu probíhají stejné biochemické procesy a prožíváme stále stejné emoce, jako to malé vyděšené děcko, schované pod postelí.

Se strachem nejde bojovat, nejde ho jednou provždy porazit, odstranit z našeho života. Můžeme se pouze snažit ho přelstít, přechytračit, nějak na něj vyzrát. Ale jak na to? Možná už to dávno víme, jen jsme to zapomněli.

Čeho jste se báli jako děti? Strašidel a duchů? Nočních zvuků? Cesty do sklepa? Čertů? Tmy?

A jaké strategie jste prožívali ke zvládnutí svého strachu?

Já jsem se jako díte hrozně bála tmy. Děsila jsem se okamžiku, kdy mi dá maminka pusu na dobrou noc, odejde z pokoje a zhasne. Místnost mi najdenou připadala plná divných zvuků a stínů, v tmavých rozích a za závěsem číhala neviditelná nebezpečí. Jak v takové situaci může vůbec usnout čtyřletá holčička, s hlavou pod peřinou a třesoucí se strachem?

Měla jsem dvě základní strategie:

1. Rozsviť světlo. Musela jsem sice chvíli sbírat odvahu, abych vystrčila ruku zpod peřiny a nahmatala vypínač lampičky, ale jakmile jsem ho našla a stiskla, bylo vyhráno. Pokoj zalilo světlo a všichni bubáci okamžitě zmizeli.

2. Uchyl se do bezpečí. Abych bubáky přelstila, chvíli jsem se nehýbala a dělala, jako že spím. Pak jsem náhle vyskočila z postele, rychle přeběhla těch pár metrů ke dveřím, přes chodbu do ložnice mých rodičů a skokem do jejich postele rovnou mezi ně. Ta úleva! Okamžitě jsem byla v bezpečí!

Jak bych mohla použít tyto své osvědčené strategie i dnes, pokud mě paralyzuje strach ze změny kariéry? Co bych mohla udělat?

1. Posviť si na to. Nejvíce hrozivé je vždy to, co je pro nás neznámé. Jakmile si to, čeho se bojíme, můžeme prohlédnout za jasného světla, strach je většinou pryč. To, čeho se bojíme, totiž většinou není samotná realita, ale naše představa o ní. Takže si zkusím posvítit na to, co konkrétně mě děsí, vytáhnout to na světlo. Bojím se, že nezvládnu požadavky na novou pozici? Půjdu a konkrétně si zjistím, jaké ty požadavky přesně jsou. Obávám se finančních problémů? Udělám si přesný přehled svých měsíčních výdajů a zjistím, jaký minimální příjem musím mít k jejich pokrytí. Dokonce i když se moje původní obava potvrdí, strach je pryč! Už si nevytvářím v hlavě žádné hrozivé představy a katastrofické scénáře, ale znám pravdu. Můžu se tedy rozhodnout, že původně zvažovanou cestou se nevydám, a věnuji svůj čas a energii jiné z možností.

2. Vytvoř si podpůrný tým. Změna kariéry v nás vyvolává tak velký strach právě proto, že práce úzce souvisí s našim "přežitím", je to něco, čím si vyděláváme na obživu a na zajištění potřeb naší rodiny. Tak proč si to dělat ještě těžší tím, že se o to budu snažit sama, nebo že se to dokonce před ostatními budu snažit utajit? Lepší bude svěřit se lidem, kterým důvěřuji, požádat je o pomoc a podporu, sdílet s nimi své dílčí úspěchy i neúspěchy na cestě ke změně.

Jaké strategie ke zvládnutí svých strachů jste v dětství používali vy?

A jak by vám mohly nyní pomoci při překonání strachu ze změny práce?

Napište svůj komentář do diskuse!