Jste uvěznění ve zlaté kleci?

Jeden můj známý - pokaždé když se potkáme - si stěžuje a nadává na svou práci. Práce ho moc nebaví. Dojíždí denně přes 50 km. Se šéfem se nedá rozumně mluvit. Vedení firmy neustále zvyšuje tlak na výsledky. Prodejní plány jsou nastavené nesmyslně vysoko. Má toho moc, nedá se to stihnout, musí v práci zůstávat dlouho, rodina už ho skoro nezná. Jak by bylo krásné se toho všeho zbavit, postavit se na vlastní nohy, dělat něco, co by ho opravdu bavilo ... Jak mi závidí moji svobodu, že můžu pracovat kdy chci, dělat co chci, nemusím nikoho poslouchat...

Když se ho zeptám, proč to teda neudělá, napůl smutně a napůl nechápavě se na mě podívá. Hrozně by sice chtěl, ale nemůže. Musí totiž splácet hypotéku na dům, starší syn chodí na soukromou školu, kde je drahé školné, manželka nutně potřebuje novou kuchyňskou linku ... Přece chápu, že za takových okolností nemůže riskovat dočasný výpadek nebo snížení příjmů, a proto musí dál každý den dojíždět do zaměstnání, které ho nenaplňuje. Naštěstí aspoň ten plat má slušný, jezdí služebním autem, má firemní notebook a telefon, stravenky a penzijní připojištění taky nejsou k zahození. Jo, a mladší syn chodí do firemní školky, je to tam výborné, ale bez příspěvku zaměstnavatele by si ji taky nemohli dovolit.

Další moje známá léta mluví o odchodu z účetní firmy, kde už je prý pro ni práce dávno jen ubíjejícím stereotypem. Nedávno objevila úžasnou nabídku práce, která ji na první pohled oslovila, kde by se konečně mohla realizovat ... Byla to práce pro neziskovou organizaci, pozvali ji na pohovor, kamarádka se moc těšila. Když jsem se jí ptala, jak to dopadlo, řekla mi: "Pohovor byl skvělý, ta práce by se mi fakt líbila, na všem jsme se dohodli. Ale pak přišla řeč na plat, a víš kolik mi nabídli? To snad nemůžou myslet vážně! Copak je za takové peníze někdo vůbec ochotný pracovat?" Práci svých snů tedy nevzala a dál se "trápí" v účetní firmě.

Zdá se, že moji známí - stejně jako tolik dalších lidí - uvíznuli ve zlaté kleci. Nechali se koupit, vyměnili svobodu za jistotu, za materiální statky, za pohodlí života "na vysoké noze".

Pokud jsme zaměstnanci firmy, firma od nás očekává kromě výkonu také poslušnost a loajalitu. Za to nám na oplátku něco nabízí - relativní jistotu zaměstnání, plat a různé zaměstnanecké benefity. Zejména velké nadnárodní firmy bývají v poskytování benefitů velmi štědré. Kromě jistoty pravidelného příjmu a materiálních požitků se také firma postará o různé naše potřeby, leccos za nás zařídí, o spoustu věcí se nemusíme sami starat. Říká se tomu "péče o zaměstnance".

Taková péče je ale velmi návyková záležitost. Rychle si na ni zvykneme a začneme ji brát jako samozřejmost. Pokud se někdo jiný dlouhé roky stará o naše potřeby, postupně ztrácíme schopnost postarat se o sebe sami. Najednou už si nedovedeme představit, že bychom se bez toho všeho, co nám firma poskytuje, dokázali obejít. Zvykneme si na určitý životní standard a začneme ho považovat za nutnost, za něco, na co máme nárok. Stáváme se závislými.

Pokud přesto dál sníme svůj sen o práci, která nás bude opravdu bavit a naplňovat, o postavení se na vlastní nohy, musíme se podívat realitě do očí a pravdivě si odpovědět na otázky:

• Co je pro mě v životě (a v práci) opravdu důležité? 
• Jaké moje potřeby a hodnoty jsou pro mě klíčové?
• Je pro mě důležitější svoboda a seberealizace, nebo pohodlí, bezpečí a jistota?
• Co jsem skutečně ochoten/ochotná obětovat pro splnění svého snu?
• Čeho jsem připraven/a se vzdát?

Vždycky máme možnost volby a můžeme se svobodně rozhodnout, zda ve své zlaté kleci chceme zůstat, nebo ne. Zůstat tam ale nemusíme. Pokud tam zůstáváme, je to proto, že tam být chceme.

Máte pocit, že jste uvěznění ve zlaté kleci?

Znáte někoho, kdo ji dobrovolně opustil?

Napište svůj příspěvek do diskuse!